Život průmyslového dělníka
Díky mohutnému rozvoji průmyslu začalo do měst postupně přicházet mnoho venkovských obyvatel, kteří zde nacházeli uplatnění jako tovární dělníci. Jejich život se tím dramaticky změnil. Ne vždy však k lepšímu.
Zatímco na venkově určovala běh života roční období, ve městě to byla tovární siréna, kterou začínala a končila směna. Pracovní doba (směna) ještě ve 2. polovině 19. století trvala i více než dvanáct hodin. Až v roce 1885 byla uzákoněna jedenáctihodinová pracovní doba. Pracovní týden byl šestidenní. Po práci již tedy mnoho času nezbývalo, a tak veškerou práci v domácnosti zastávaly ženy. A to i tehdy, když také pracovaly v továrně či jako služky v bohatých domech. V raných fázích průmyslové revoluce nebylo výjimkou, že pracovaly i děti mladší dvanácti let, i když to zákon – také až od roku 1885 – nedovoloval.
Dělníci bydleli různě a zpravidla ne příliš dobře. Například v domech postavených speciálně pro ně – v takzvaných dělnických koloniích či dokonce v dělnických kasárnách. Nemalá část také stále dojížděla z okolních vesnic. To byl právě i případ Plzně. Přesto pro většinu dělníků znamenal odchod z venkova růst životní úrovně. Když však dělník – například za hospodářské krize – práci ztratil, dostal se i s rodinou do velmi svízelné situace.
Jak rostl počet dělníků, stoupal i jejich význam pro chod výroby. Toho si byli dělníci vědomi a začali bojovat za zlepšení pracovních podmínek i za vyšší mzdy. Sdružovali se a snažili se prosadit své požadavky stávkami i působením na politiky. Význam zejména kvalifikovaných dělníků si uvědomovali i zaměstnavatelé a snažili se je ve své továrně udržet. Podporovali proto jejich kulturní či sportovní vyžití. Přesto byla výstavba plzeňské dělnické čtvrti Karlov, ve které bylo pamatováno i na sport a kulturu, ještě na přelomu 19. a 20. století spíše výjimkou.
Aktivity pro chytré hlavy:
Poslechněte si vyprávění Tonky – děvčete, které na přelomu 19. a 20. století začalo pracovat jako dělnice v plzeňském pivovaru. Následně doplňte slova, která chybí v textu níže.
V textu se objevuje řada slov, která pro vás možná budou nová. Pokuste se k nim najít synonyma. Slova přesunete pomocí myši.
Jak už víte z předchozího textu, dělníci často bydleli v dělnických koloniích. Jak se jim tam žilo? To se dozvíte z následujícího textu.
Typická dělnická rodina ve městě žila v malých domcích nebo bytech pavlačových domů vytvářejících dělnické kolonie či čtvrti. S ohledem na nedostatečnou lékařskou péči a špatné hygienické podmínky se zde často objevovaly infekční nemoci, přičemž obávanou byla zejména tuberkulóza.
Dělnické kolonie vznikaly často jako spontánní, nepovolená výstavba z podřadného či přímo odpadního materiálu. Někdy stavěl kolonii zaměstnavatel. Příkladem takové kolonie postavené zaměstnavatelem pro plzeňské dělníky je kolonie Na Jánské. Více se o ní můžete dozvědět zde.
Pavlačový dům připomínal v mnoha ohledech vesnici, vždyť na několik podlažích zde bydlelo směstnáno až sto rodin, odkázaných na společné sociální zařízení, všeobecný nedostatek prostoru a soukromí. Na druhé straně však spolu tito obyvatelé žili o to družněji a většinou v duchu vzájemné pomoci (například ženy si vzájemně hlídaly děti).
Kvůli výši nájmu byly oblíbené hlavně malé byty, sestávající z kuchyně a jedné obytné místnosti. V průměru žilo v těchto malých bytech pět osob. Stavba vlastního domku pro naprostou většinu dělníků nepřipadala z finančních důvodů v úvahu, výjimkou byly laciné domky na předměstích a nelegální stavby v koloniích. Chatrná obydlí v těchto koloniích byla také inspirací pro lidová pojmenování dělnických osad – jako např. Mexiko či Habeš.
Četli jste pozorně? Pak pro vás nebude problém odpovědět na následující otázky:
Jaké výhody a nevýhody s sebou nesl život v dělnické kolonii?
Zde klikněte pro ověření odpovědiJak vznikaly dělnické kolonie? Kdo je stavěl?
Zde klikněte pro ověření odpovědiProč si dělník zpravidla nemohl postavit vlastní dům?
Zde klikněte pro ověření odpovědi