Plzeň v zajetí nacistické okupace

Bylo chladné ráno 15. března 1939. Zatímco se obyvatelé Plzně chystali do práce a do školy, od Chotíkova, Litic a Kozolup, které už skoro půl roku patřily Německu, se na Plzeň valila německá armáda – Wehrmacht. Netrvalo dlouho a náměstí Republiky bylo plné vojenské techniky a německých vojáků. Začala okupace.

Němci převzali kontrolu nad městem, zabírali budovy, zřídili zde služebnu německé tajné policie (obávaného Gestapa) a úřady okupační správy. Zároveň začali zatýkat své odpůrce a ve městě nastolili nové pořádky: Úředním jazykem na plzeňské radnici se nově stala němčina, ve školách se povinně musel vyučovat německý jazyk a německé dějiny. Pod hrozbou těžkého trestu bylo zakázáno poslouchat zahraniční rozhlas a všechna vozidla musela s okamžitou platností začít jezdit vpravo, což v českých zemích do té doby nebylo zvykem. A brzy mělo být hůř…

1. září 1939 napadla německá vojska na rozkaz Adolfa Hitlera Polsko, čímž rozpoutala 2. světovou válku. Aby si Německo zajistilo dostatek zbraní pro své vojáky, musela řada továren pod jeho správou přejít na výrobu zbraní. Nejinak tomu bylo u plzeňské Škodovky. Její zaměstnanci byli pod dohledem závodní stráže (tzv. Werkschutz) nuceni k vysokým výkonům. O těžce pracující dělníky se však okupanti poměrně dobře starali – zajišťovali jim vyšší příděly potravin i tabáku, sportovní vyžití, dovolené i proslulé „zábavné večery“.

Zbrojní výroba však Plzeň vtáhla do přímé účasti na válce a vystavila město bombardování ze strany spojeneckých vojsk, která se snažila zničit zdejší továrnu na německé zbraně. První spojenecké bombardéry se nad Plzeň dostaly již na jaře roku 1940, ale jejich snaha bombardovat Škodovku vyšla naprázdno. Němci na rostoucí počet náletů zareagovali rychlým vybudováním protiletecké ochrany a k odlákání anglo-amerického letectva od plzeňské Škodovky dokonce v prostoru mezi Vejprnicemi a Vochovem vystavěli její dřevěnou maketu.

Kvůli bombardování si Plzeňané museli nově zvyknout na povinné večerní zatemnění, houkání sirén ohlašujících letecké poplachy a na rychlý přesun do protileteckých krytů. Válka také přinesla nedostatek potravin i dalšího zboží jako oblečení, bot či tabáku. Ty byly dostupné pouze na stále se zmenšující příděl, nebo nelegálně na černém trhu.

Život pod nadvládou okupantů byl těžký, a tak se řada Plzeňanů navzdory hrozícímu trestu smrti rozhodla zapojit do protinacistického odboje. Pomáhali rodinám zatčených, zajišťovali útěky přes hranice, snažili se být v kontaktu se zahraničním odbojem, organizovali a prováděli sabotáže ve snaze narušit výrobu zbraní a válečného materiálu.

Důležitá byla i jejich pomoc československým parašutistům, kteří byli za války vysazováni na našem území (tou dobou nazývaném Protektorát Čechy a Morava), aby pomohli spojencům v boji proti nacistickému Německu. U plzeňských odbojářů nalezli útočiště i parašutisté Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Adolf Opálka a Josef Valčík, kteří se v noci z 25. na 26. dubna 1942 pokusili navést britské bombardéry RAF na plzeňskou Škodovku. Zapálili v místě signalizační ohně, které měly sloužit jako orientační body při bombardování, ale nálet se bohužel nezdařil. Parašutisté se následně přesunuli do Prahy, kde Jozef Gabčík s Janem Kubišem provedli úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který si pro svou mimořádnou krutost při potlačování českého odboje a důslednost při vyhlazování Židů na území protektorátu vysloužil přezdívku „kat českého národa“.

Rok 1942 se stal osudným také pro mnoho Plzeňanů – především pro obyvatele židovského původu. Ti začali být v lednu roku 1942 předvoláváni do budovy sokolovny v Pecháčkových sadech, kde byla zřízena Pomocná služba židovské náboženské obce v Plzni. Jejím úkolem bylo zorganizovat deportaci plzeňských Židů do ghetta v Terezíně. První transport proběhl 18. ledna 1942. Z Plzně a okolních obcí bylo takto deportováno 3140 obyvatel židovského původu, konce války se však dožilo jen 209 z nich – ostatní zemřeli v ghettech, při transportech, při pochodech smrti nebo byli usmrceni ve vyhlazovacích táborech. Podobný osud následně čekal také plzeňské Romy. Dne 3. srpna 1942 proběhla jejich první deportace do tzv. „cikánského“ tábora v Letech u Písku.

Rok 1943 přinesl obrat ve válce a s ním i změnu každodenního života občanů Plzně. Začaly být rušeny zábavné akce, zavírány některé obchody, pro nedostatek uhlí byly na zimu uzavřeny školy, zvyšoval se dohled i pracovní povinnosti. Frekvence náletů narůstala. Nálet z 20. prosince 1944 způsobil ve Škodovce omezení zbrojní výroby. K poslednímu náletu došlo 25. dubna 1945. Škodovka po něm zůstala ze dvou třetin zničena a bomby dopadly i do jiných částí města.

Poslední rok války i okupace se pro obyvatele celého protektorátu nesl ve znamení zhoršení zásobování, nedostatku elektřiny a plynu a omezení téměř ve všech oblastech veřejného a hospodářského života. Zároveň přes území protektorátu procházely takzvané „pochody smrti”. Byly to kolony válečných zajatců a vězňů z koncentračních táborů, které nacisté hnali na doposud neosvobozená území. Přes Horní Břízu, Plzeň, Stod, Nýřany a další místa regionu jich prošlo hned několik. Vězni během pochodu umírali hladem, vysílením nebo byli vražděni svými dozorci.

Přestože se blížil konec války, boje neustávaly. Z Plzně, kde byla silná německá posádka tvořená asi 7 000 muži pod velením generála Majewského, chtěli nacisté vytvořit místo posledního odporu. Tento plán však překazily jednotky americké armády, které 5. května 1945 zahájily frontální útok do západních Čech a rychle osvobodily Domažlice, Klatovy a Horšovský Týn.

V Plzni zprávy o rychlém postupu amerických vojsk vyvolaly povstání. Do jeho čela se postavil Národní revoluční výbor, který převzal radnici, a dokonce se mu podařilo uzavřít se štábem generála Majewského příměří. Plzeňané pak obsadili hlavní poštu, nádraží, sklady potravin a plzeňský rozhlasový vysílač. Z něho se ve 12.35 ozvalo: „Hovoří Plzeň. Svobodná Plzeň hovoří!“

Německé jednotky ovšem nehodlaly jen tak kapitulovat a zahájily postup do středu města. Národní revoluční výbor proto vyslal spojky k americkým jednotkám s žádostí o rychlou pomoc. Američané vyrazili do Plzně 6. května brzy ráno a ve tři čtvrtě na osm již projížděli přes Skvrňany. V centru města se objevili krátce po osmé hodině, vítáni nadšenými Plzeňany. Pro Plzeň toho dne válka skončila. V Praze se však ještě bojovalo…